OBEC Puklice

 

 

 

Optimalizováno pro 1024x768     

 

 

 


Úvod            


Úřední deska


Vyhlášky


Povinně zvěřejňované Informace


Pravidla rozpočtové odpovědnosti


Naši zastupitelé


Územní plán


MAS LEADER Loucko, z.s.


Fotogalerie


Historie obce


Kultura


Organizace


Autobusy


Sport


Kontakt

 

POŠLI EMAIL

Správci www

Kanceláří úřadu

 

 

Zajímavé pověsti


V puklické kronice je zapsáno několik zajímavých pověstí, které se vztahuji k blízkému okolí obce: 

O Bílé skále

Bílá skála je část žulového ostrůvku. Žula tato obsahuje hrubolistnatou, kovově lesklou slídu a hojný turmalín. Bílá skála strmí malebně v lesnatém údolí nad Příseckým potokem u Svatoslavi. Její žulová stěna se vypíná do výšky 23 m v délce 113 m. Náš lid rád ve svých myšlenkách obestírá každý neobyčejný přírodní jev - neobvykle mohutnou skálu, tajemnou tůni, zříceninu hradní - báječnými pověstmi. O Bílé skále vypravují si okolní lidé, že je tam ukryto veliké vojsko. Nezvratným důkazem je prý tato událost:

Loucký sedlák - starý Dohnal, když jednou oral právě nad Bílou skálou a žena mu dlouho nepřinášela oběd, povzdechl si, že již má opravdu hlad. V tom zaslechl tajemnou rozmluvu kuchařek vojska ve skále: "Budu vařit oběd. - Já taky. Copak dobrého? - Já napeču vdolků. - Tak? - Já taky". Dohnal doložil: "Tak pečte, pečte, dáte mně taky". Později, když dojel se svým potahem opět na konec pole, zrovna nad skálou, volky zastavil ke krátkému oddechu, zpozoroval na mezi ležeti cínový talíř se třemi vdolky. Dlouho se nerozmýšleje - ať pekl kdo pekl - snědl hladový Dohnal milé vdolky. Prázdný talíř cínový položil opět na místo, kde ho našel a poděkoval: "Zaplať Pánbůh!" . Nato zaslechl zřetelnou odpověď : "Dejžto Pánbůh", ale nikoho neviděl. Poté oral dále. Když se zase k místu tomu navrátil, cínový talíř zmizel. Po chvíli přinesla mu žena jeho oběd,  Dohnal řekl, že již jedl a vypravoval jí o tajemných vdolcích.

O zkáze města Petrovic

Jdeme-li z Jeclova do Puklic malým žlabem, uvidíme u pěšinky malý kámen, na němž je vytesán meč, palcát a přilbice. O tomto kameni lidé vypravují tuto pověst:

Tam, kde stojí ten kámen, byly hranice panství jednoho udatného rytíře. Nad městem Petrovicemi vládl jiný rytíř. Tito dva se mezi sebou nepohodli, došlo k bitvě a jeden z nich, který měl více vojska, vtrhl do města a zapálil jej.  Slabší rytíř padl a byl v úžlabině u Petrovic pochován. Na památku postavili mu jeho věrní na hrob kámen, který na tom místě leží.

Město Petrovice se již nikdy z této záhuby nevzpamatovalo - zůstalo jen pár chalup. Na přelomu tohoto století zde zůstaly patrné mohutné základy tvrze, a tak není divu, že v dalších pověstech se hovoří také o petrovickém zámku a pivovaru.

O smrti v Petrovicích

Stará Čápová, žena kostelníka a hrobaře, chodila na panské na trávu nejen v noci, ale i v pravé poledne. Jednou, právě v poledne, potkala u kříže směrem k Puklicím bílý přízrak, zahalený v rubáši. Z rubáše čouhaly hnáty a na rameně nesla záhadná osoba kosu. Volnou rukou kynula k Brádlu a k Puklicím. Čápová přišla domů a vyprávěla o tom svému muži. Předpovídala něčí smrt, ale muž jí nevěřil. Říkala, že ještě toho dne přijde někdo, aby hrobník vykopal hrob. A stalo se tak.

V petrovickém kostele byl pochován Rus

V době napoleonských válek v puklickém zámku zemřel jistý ruský generál. Jeho tělo bylo vystaveno v kapli. Zdobily je mnohé řády a vyznamenání ze zlata a briliantů. Cínová rakev, do které byl vložen, byla tak skvostná, že lidé mysleli, že je celá ze stříbra. Ta byla vložena do další mohutné dubové rakve a uložena do krypty před hlavním petrovickým oltářem. Potom generálův doprovod odjel a vzal prý s sebou ještě veliký sud plný peněz. Není proto divu, že se mezi lidmi o pokladu mluvilo dál.

Neuplynul ani měsíc, když petrovický kostelník Martinů chytal ryby v řece. Tu uviděl přicházet od vsi Bradla asi dvanáct loupežníků po pěšině vzhůru ke kostelu. Loupežníci se dostali dovnitř. Kostelník se však třásl strachem a dál se krčil u vody. Věděl, že budou hledat generálovu stříbrnou rakev. Neodvážil se však utíkat do vsi a přivolat pomoc.

Loupežníci skutečně prosekali díru v mohutných dubových dveřích do sakristie a odtud ještě do kostelní lodě. Vyzvedli těžký kámen uzavírající hrobku, otevřeli dubovou rakev a ve svitu louče uviděli tu druhou, celou ze stříbra. Poklad byl před nimi. Pak už jen přemístili mrtvolu generála do dubové rakve, a pryč odtud. 

Pronásledovatelé, kteří se ráno vydali tímto směrem, nemuseli jít však příliš daleko. K jejich překvapení nalezli rozbitou cínovou rakev kousek za vsí. Loupežníci asi brzy poznali, že naletěli šířícím se povídačkám o báječném pokladu, a rychle se jej zbavili.

A tak zůstala po tom všem nejen pověst, ale také vyspravená díra ve dveřích u kostela sv. Petra a Pavla, kterou kronikář údajně sám viděl ještě v roce 1926. Nicméně o ruském generálovi se mluvilo ještě dlouho. Byl prý velice zatvrzelý a zlý. 

Když v puklickém zámku umíral, strhla se venku veliká bouře s vichřicí. Místní ponocný vykládal, že viděl čtyři černé postavy, jak přinášejí velkou rakev do zámku a po chvíli ji odnášejí zase ven. Panský hajný viděl po pohřbu zase onoho generála, jak jde proti němu v lese. Aby se s ním nesetkal, schoval se vedle cesty za strom. Ale mrtvý generál si to namířil rovnou k němu, a tak srdnatý hajný vyhrkl: "Když mě viděl, tak mě viděl!" A tu pojednou postava zmizela a les šuměl tiše dál.

Je ale nutno dodat, že ruští vojáci se na Jihlavsku skutečně objevili, poprvé v roce 1748 a v roce 1800 byli i v samotné Jihlavě.

O černém psu z Puklic

Před lety šel jeden muž z Luk do Puklic. Když přišel k puklickému lesu, vyběhl naproti němu černý pes. Ve večerním soumraku se zdál obrovský a příšerný. Muž si vzpomněl, že tajemné zjevení se zahání buď pozdravem nebo zaklením. Shýbl se tedy pro kámen a hlasitě zaklel. V tom okamžiku se pes ztratil. Muž však přesto doběhl do Puklic celý vyděšený.

Loupežníci v puklickém parku

I když to dnes zní téměř neuvěřitelně, býval park u puklického zámku divoký, nepřístupný a tajuplný. Proto se v něm také usadili loupežníci. Vykopali si tam tajné skrýše a dlouhé podzemní chodby. Jedna z nich prý vedla až k Farkašce, kde stával zájezdní hostinec. Zastavil-li se tu zámožnější host, zabili jej, okradli a mrtvolu ukryli v podzemních chodbách. Ještě dlouho potom se za dlouhých zimních večerů vykládaly tyto hrůzostrašné historky.

Pověst o Brtnickém kopci - Kolýblu

Dříve býval tento kopec, který leží v nadmořské výšce 657 m, porostlý hustým lesem. Jednou za veliké bouřky, blesku a větru jel z Jihlavy do Brtnice přes Kolýbl kočár, tažený koňmi. Vozka i pán velice hubovali na tak nepříjemné počasí, zlostí kleli a hromovali, že je to právě na cestě potkalo. Když přijeli doprostřed lesa a hromobití se stále stupňovalo, tu vozka řekl: "Hrom aby do toho bil, že nás to na cestě potrefilo!" Tu se nad nimi zablesklo, ozval se veliký rachot a do kočáru uhodil hrom. Pod koly se otevřela země a vše se náhle propadlo pod zem. V upomínku stával na tom místě nízký kamenný kříž, na kterém byl dobře znatelně vytesaný kočár s koňmi. Zbytek velikého lesa byl vykácen v roce 1925.